Nemocný, dokud dýchá, má - jak se říká - naději

30. června 2012 v 1:11 | Bonnie |  Ze života
Bylo mi řečeno že riskovat život s někým kdo o sobě ví, že může dnem nebo i roky zemřít pro nemoc je nesmysl... A ty jsi řekl, že bys to neudělal... Přišla jsem ale na jednu důležitou věc. Ani ty nevíš co se stane a tak je hloupost riskovat život s kýmkoli že? Co kdybys mě třeba zítra nehodu a odešel ještě dřív než já? Nebo bys jen narazil na magora s nožem a měl smůlu? Něco ti povím, nejsem horší než ostatní. Horší jsou ti, kteří mě soudí, protože ani oni sami neví dne ani hodiny. A přesto jsi mi dokázal ukázat jak nicotné je žít a o tomhle někoho přesvědčovat. Hodně jsem uvažovala... Vždycky jsem se s tou nemocí rvala... A nebyl důvod... někdo z nás vyhrát musí... tak nač to odkládat... já s dědouškem a špuntem umřeme spolu až přijde jejich čas... nemm jediný důvod tady zůstávat snad jen tebe a ty o to nestojíš tak co řešit... tak ahoj všem a moje minulosti budiž vítána kdesi tam potom...

 

Ty a já

24. dubna 2012 v 12:58 | Bonnie |  Ze života
Topím se ve tvém objetí,
zpěnění hřebci se rozletí
na křídlech zmoklých holubic.

Pak mi zas zmizíš v podsvětí,
jsem tvojí spoutanou obětí,
jsi tu ty pak už vůbec nic.

Drtíš mě slovy z ocele
nicotnoct prázdné postele
neusměju se nikdy víc.

Kam až se dostanu, kdo to ví,
to vítr ani sám nepoví,
láska je krutá a bez hranic.

Kdo jsi?

24. dubna 2012 v 12:54 | Bonnie |  Pro tebe
Jsi fata morgána,
jsi moje neštěstí,
jsi jako chiméra
z pravěkých pověstí.

Jsi moje štěstí i můj žal.
Jsi tupý nůž, co mě podřezal.

Jsi rytíř z Blaníku,
jsi srdce z perníku,
jsi jako stádo
splašených koníků.

Jsi jako žiletka
schovaná v žilách,
jsi jako sen malých
dětí o vílách.

Tak už mi řekni,
kdo vlastně jsi?
Motýlek s pestrými
křídly u cesty.
 


Slova

24. dubna 2012 v 12:48 | Bonnie |  Básničky
Díváš se na mě
velkýma očima.

Jedna věc na světě,
která mě zajímá.

Prosím tě o slova,
která mi nepovíš.

Vždyť o mou společnost
ty vlastně nestojíš.

Když tě chci obejmout,
odejdeš pryč.

Jak mě to mrzí
ty dobře víš.

A láska pálí a studí

24. dubna 2012 v 12:43 | Bonnie |  Ze života
Stéká krev po bílé hrudi
krásného zvířete.

Šíp, který pálí a studí,
cestu si neplete.

bodá u srdce
palčivou bolestí v hrudi.

Tak city k tobě
řeřavě pálí a studí.

Havran

24. dubna 2012 v 12:41 | Bonnie |  Ze života
Hoří křídla havrana,
když umírá.

Hoří, žalostně zpívá,
oči zavírá.

Hoří, i když má pocit,
že chce žít.

Hoří pro lásku,
pro ten krutý cit.

Kouzelník

24. dubna 2012 v 12:37 | Bonnie |  Pro tebe
Zlato spíš a tvůj dech
hladí mě v perutích na křídlech,
která jsi mi dal.

Přemýšlím o čem asi sníš,
možná i ve snách přemýšlíš,
kouzelník nade mnou čaroval.

V ten den, kdy jsem tě potkala,
jako by bolest přestala.
Řekni teď co bude dál?

Všechno co bylo i nebylo,
všechno se ve mně rozbilo.
Ty jsi ten, který čaroval.

Zapomenout - zemřít

17. dubna 2012 v 12:53 | Bonnie |  Ze života
Můj život je jako balada
spletitá se smutným koncem.
Čekám až jednou nastane
a smrt zazvoní zvoncem.

Pravda, není to pohádka,
tak možná zachrastí kosou,
mě potom potají umyjí,
odvezou nahou a bosou.

Pravda je, můj milý příteli,
tak dokonale krutá,
červi se záhy přičiní
v hrobě je hlava dutá.

A dutou hlavu nic nebolí,
nevnímá bolest a trápení,
nastane pouhá nicota,
nastane klid a zatmění.

Za dlouhých letních nocí
budu se možná smět podívat zpět.
Jak to tu vlastně zanechám,
jak jsi si zařídil svůj lepší svět.

Pak tě snad přijdu navštívit.
Potichu, v noci, ve snách,
nebudu tě smět políbit,
dál budu bloudit v cestách.

Zlomené duše bloudí dál
tam mezi klidem a světem,
jsou jako podzim zavřené
mezi zimou a létem.

Víš, můj milý vtipálku,
já slovy citů nemrhám,
zůstanu bloudit prázdnotou,
kdybys mě hledal, budu tam.

Občas mám pocit, že to vím,
byl jsi má poslední bolestná naděje,
jediné slůvko od tebe
mou chladnou duši prohřeje.

Těch slov je ovšem pramálo,
obzvláště máš-li společnost
proto má duše odchází
čeká na tělo, na věčnost.

TRVÁ TO DLOUHO!

21. dubna 2011 v 0:48 | Bonnie |  Ze života
Trvá to dlouho než se smíříte s něčím, co naprosto otřese vaší osobností. A nejde to žít a dělat že se nic nestalo. Taky občas ztratíte víru v budoucnost své existence. Přijdete o cíl sebe sama. Přijde jedna jediná krátká zpráva která Vám rozloží život na hromadu malých puzzlíků bez výřezů. co nejdou složit zpátky dohromady.

Stačily dvě slova aby zničily mě, mou budoucnost, mou osobnost, moje prosby... dvě zasraný zkurvený slova! "Zpáchal sebevraždu"

A v tu chvíli se celej svět někam ztratí a přestabe existovat. to podstatný je jen to prázdno co vás najednou obklopuje fackuje vás, kope, mlátí vám do ušních bubínků a vysmívá se skřehotavým odporným hlasem. Neustále dokola připomíná co se stalo... A pak ty věci... nejhorší byly jeho věci které jsem si vzala na památku. Jen se pošklíbaly jen na mě zvrchu hleděly i když ležely na zemi. K tomu jeho vůně a všechny vzpomínky. Výčitky co se dalo udělat jinak, že se všemu dalo zabránit a stačily dvě slova. DVĚ PITOMÝ NEVYSLOVENÝ SLOVA! "vrať se"!!!!!!!!!!

Člověk by mě radši mluvit než držet hubu! Od toho mu ta huba narostla... tak proč jsem byla zticha?

Bude to rok a pořád to ve mě hnije! Bude to rok chápete? Nikdo to nepochopí. Nemáte šanci ani kyby se vám to stalo taky... to je ta individualita osobnosti.

Proč si klást tyhlety otázky. Proč se topit v nezměnitelném. Ale stejně musim... obcházet studenej žulovej kámen když ty jsi tak krásně hřál. Poslouchat to ticho lesního hřbitova a představovat si co bys mi možná řekl, když jsi na mě dřív mluvil... tak zvláštně! A proč jsi to k sakru udělal?

Stejně když si vzpomenu hučí mi v hlavě. Všechno se vrátí do bodu "včera" - to je ten hnusnej bod, kdy se to všechno stalo. A je to jako včera! Stejný pocity nic neodeznívá! Jsou to tupý kecy že všechno přebolí! Můžu říkat jinýmu jak ho mám ráda ale ty mě žereš zevnitř a rozkládáš mi mozek! Ty moji osobnost rozřezáváš žiletkou na hodně tenký plátky!

Vzpomenu si na tebe a slyšim tvuj hlas jak mi říkáš Beruško! a vim jak zněl! vzpomínám si na ten úsměv co už nikdy nikdo mít nebude! A pokaždý když potkám někoho kdo je ti podobnej mám pocit že omdlim! Sakra proč mám pocit že jsem tě potkala v tescu? Písek je malej a zřejmě neni kreativní! Taková podoba!

Nic nemá cenu! ležíš ve studeným hrobě! Vlastně co to kydám jak může ležet popel! Asi měli ti doktoři pravu! Neměla jsem tam chodit! Vaše aikido! Jana VŠICHNI TI LIDI! celá ta zasraná minulost a každej den! aikido AIKIDO! tolik mi toho dalo a tolik vzalo! Kde jsi i ty Vašíku? TVOJE AUTO NA SRAČKU!

A TY KRÁŤO! PROČ NEPŘIJDEŠ KDYŽ K VÁM JEZDIM VE STŘEDU? PROČ NEJSI TAM KDE JSME SPOLU CHODILI? PROČ O TOBĚ NIKDO NIC NEVÍ? protože snadno promokáš a vysycháš v popel mezi hnusnou studenou žulou! Nikdo to nevidí! Nikdo to nepochopí!

Proč jsi se neřídil pravidlem lemplů? co můžeš udělat dnes můžeš udělat i zítra. Umřít můžeš vžycky! ALE TY SIS KURVA ASI VYBRAL A NIKOHO SES NEPTAL! Co bys mi řekl teď? Přesně tě slyšim každý tvý slovo! ALE NOTAK BERUŠKO MRZÍ MĚ TO! jenže už to neřekneš...

moje celková existence postrádá smysl! Moje osobnost i vše co se mě týkalo co mě dělalo mnou je už pryč... tak nač odkládat smrt na zítra když umřít jde tak snadno! PROTOŽE UMŘÍT SE DÁ I ZÍTRA! A HLAVNĚ AŽ TIM NIKOHO NEZNIČIM! Jak se mám koukat tvým známým do očí! Jak se mám s těmi lidmi bavit! JAK MŮŽU ŽÍT S NĚKYM JINÝM! a všechno co mi tě připomínalo pomalu mizí. Tvoje vůně z kimona! Špunt je nabouranej! Vzpomínky na tebe! I Vašík zmizel s jeho léčitelskejma pozitivníma kecama co mi zvedaly náladu! Měli jste stejný kimono! A co je s Vašíkem čert ví.

Psychouši maj plný huby keců o ničem... sračkovitý obrázky a přirovnání aby kolem všeho chodili jak okolo horký kaše! NIKY SE NA NIC NEZEPTAJÍ! DEPTÁ MĚ TO! Koukej se tam někde o ségru postarat jestli tam za tebou pujde! SVINSKÁ RAKOVINA! to ti můžu slíbit až se tam dostanu a zjistim že ses o ní nepostaral tak ti to od plic vysvětlim!

Možná budu žít kratší obu než ona. je silná.... proč jen je smrt tak daleko když si o ní člověk žádá!

Svět zázraků?

12. listopadu 2010 v 23:49 | Bonnie |  Ze života
No jak tak pročítám blog tak mi ten svět začíná připadat čím dál tím více odporný... kolik mi toho za tu malou chvíli dal a kolik vzal? Sebere mi všechny na kterých mi záleží aby mi místo nich hodil náhražku ke které se upnu a následně přijdu i o tu.

Tenhle svět bez šancí, zázraků a soucitu ten nenávidim a čti světe, nejradě už teď, když to píšu, jaká jsi hnusná bestie!

Kam dál