Leden 2009

Těžké je žít

29. ledna 2009 v 23:31 | Bonnie |  Ze života
Možná žijeme. Ale co si jen představit pod slovem žít? Znamená to očekávat každodení rutinu, stereotyp? Nuda a každý den dokola stále jen to samé. Vidím kolem sebe šťastné lidi a připadám si jak z jiného světa. Míjejí mě, jako by mě neviděli, žijí, smějí se, baví se, milují, nenávidí, radují se, trápí se...
Můj názor je takový, že bychom měli rozlišovat dva různé pojmy, žít a přežívat. Jelikož opravdu žít umí jen málokdo. Nežije ten, kdo se trápí, sklíčeně prochází světem, stýská si a vníma jinou realitu. Takovou, co si sám vysní. Nemůže žít ten, kdo je z jakéhokoliv důvodu nešťastný nebo zoufalý.
Prosím ty šťastlivce, kteří mohou "žít". Nelitujte nás. Nesnažte s nás pochopit. Jen nám ukažte jak žít. Jen nás naučte bojovat s těmito zápornými pocity. Naučte nás žít realitou a ne jí utíkat do svých snů a krásných představ. Naučte nás žít bez přetvářky.
Co je to za život, když si mohu jen představovat své štěstí. Žiji jen tím, co si sama vysním, žiji s představou a hezkým obrázkem, co jsem si sama vytvořila. Co je to za smysl žít? Žádný. Právě proto bych tenhle stav nazvala pouhým přežíváním. Smiřme se s tím, že nemůžeme vždy dostat to, co chceme. Ale proč přestat bojovat za své sny? Kdepak. My už dávno nebojujeme. My už si jen vytváříme idealistické představy o světě, který v reálu nemůžeme najít a proto se schováme ještě hlouběji do svých představ a pohádek naší fantazie.
Proč ne, že? Schovat se je jednoduší. Ale jak se chcete naučit žít, když je vám už dávno milejší jen přežívat? Já chtěla začít žít, ale přišla jsem na to, že už jsem tak zidealizovala svůj svět, že se do reálu vracím jen velmi s obtížemi. Nenechejte to zajít až tak daleko.
Doufám, že jednoho dne najdu tu cestu zpět. A zjistím, kde jsem svou pohodovost a své štěstí zanechala. Jen mám strach z toho, že na mě nic z toho nepočká. Kam teď tedy patřím, když nechci ani přežívat, ale neumím žít? Připadám si jako přízrak co bloudí světem jako stín.... a smrt je vždy tak blízko.....

AMOR IST LUCTUS!

14. ledna 2009 v 19:39 | Bonnie |  Ze života
Za okny šero, na srdci stín.
Zdá se mi stále o lásce.
Stále si oo milých citech sním,
chci si žít jakov pohádce.
Zdá se mi že já také létám
tou tmavomodrou oblohou,
bez tebe ale křídla mě tam
vynésti stále nemohou.
Závidím ptákům jejich volnost,
jen tak si letět do dáli.
Bez tebe lásko křídla možnost
letět mi stále nedaly.
Černý kůň v mojich stopách běží,
já sama taká černota.
Hřebci do hřívy stále sněží,
v mém srdci stále samota.
Vločky ve hřívě jak hvězdy září,
hřebec mým stínem posedlým.
snaží se, však se mu nedaří,
činit člověka veselým.
On skleslý, smutný a já sama,
jdeme si spolu krajinou.
Navzájem jsme si my dva spolu
nadějí světa jedinou.
Jsme jako reklama na smutek světa,
po tmě si jdeme ke hvězdám.
Jsme takhle spolu už dlouhá léta,
i když jsme spolu tak každý sám.
Běžíme spolu mezi květy,
v polích i při prašných cestách.
Říkáme si jen holé věty,
žijeme spolu jen ve snách.
Smutné tvé ržání hřebečku můj,
vede mě dále pustinou.
Tak nebuď smutný a při mně stůj,
jdeme za láskou jedinou.
Čeká nás rytíř prašných cest,
co cestu mou k jezeru zná.
Tou cestou může nás oba védst,
moc svitu hvězd on už má.
Pojď, budem cválat za obzor,
spolu nebo každý sám.
Láká nás vůně lesů hor,
já cestu do těch hor znám.
Pojď půjdem spolu k rytíři,
snad on nám dodá štěstí.
Štěstím nám život rozvíří,
uklidní nás milou zvěstí.
Spinkáš můj vraníku,
ve snech tě hlídám,
ležíš na trávníku
a já ti zpívám.
Díváš se smutně na hladinu,
vidíš v ní svůj obraz zvlněný.
Zapomeň prosím na vteřinu,
jak jsi byl city raněný.
Pojď, už jsme skoro u cíle,
došli jsme cestou k jezeru.
I když jsi se mnou od chvíle,
nikdy ti volnost neberu.

Jsi volný však já tvou navždycky

13. ledna 2009 v 22:17 | Bonnie |  Básničky
Nejspíš už spíš,
já píseň ti zpívám.
Chci ti být blíž,
však jen se tak dívám.
Za okny sníh,
venku je mráz.
Do křídel svých
volám tě zas.
Chybíš mi teď
a budeš už navždycky.
Nesnaž se nad láskou
přemýšlet logicky.
Dívám se na obraz
padlého anděla,
vidím v něm jen sebe,
samotnou docela.
Smutný to pohled
na šum černých křídel,
tu bolest pozná
jen kdo lásku viděl.
Snad jsem tě zradila,
vždyť nechceš mě mít.
Láskou tě ranila,
tak nechám tě jít.
Písnička o lásce,
smutku a zklamání.
Žije si v pohádce,
smutku se nebrání.
Písnička veselá
o smutných očích,
padlého anděla
probdělých nocích.
Nechci tě svazovat,
nechci ti bránit,
nechci tě také však
navěky ztratit.
Žiji jen při tobě,
jinak jen přežívám,
tak šťastná bez tebe
s nikým už nebývám.
Žiji jen pro tebe
a díky tobě.
Nenechej rozplakat
mé oči obě.
Křídel šum provází
písnička od tebe,
o dívce, která tě
vynesla do nebe.
Bylo a nebylo,
bude a je.
Štěstí se rozbilo
v světě poletuje.
Při tobě nacházím
střípky z něj.
Vždycky když odcházím
na mě se směj.
Byla a nebyla,
kde je ta láska?
Možná že zhynula
a je z ní vráska.
Možná že utíkáš
a říká zastav.
Zapomeň na bolest
a začni žít.
Pro lásku budeš vždy
šum křídel zřít.

Bláhová věc

10. ledna 2009 v 15:33 | Bonnie |  Z minulosti
Co je to štěsí?
Bláhová věc.
Má jenom pěsti
a pevnou klec.

Poslouchám písničky,
celou svou bláhovost,
za svoje koníčky
posílám já žádost.

Svou žádost podivnou
posílám do nebes,
tuhle zem záhadnou,
tu ať spere pes.

Ano pes kamarád,
jaký mi byl milý.
Na co si teď mám hrát,
kde je pes zmizelý?

Koníček šeptá mi
svou prosbu do ucha,
podivná říkanka,
hezky se poslouchá.

Koně to trápení
vždycky mi ukončí,
dávají znamení,
před hrozbou uskočí.

Veliké trápení
však mi nevyřeší,
podivné znamení
v černotu otočí.

Co je to černota?
Bláhová věc.
Díváš se z vysoka
a spadne klec.

Smysl žít

10. ledna 2009 v 15:21 | Bonnie |  Z minulosti
Má vůbec smysl žít,
když člověk nechce,
má vůbec smysl být,
když svět to nechce?

Mám já vůbec
šanci existovat,
když před realitou
chci se schovat?

Mám vůbec šanci
hrát si na hrdinu,
vždyť i když já nechci,
tak ve strachu žiju?

Má to vůbec cenu
býti oblíbená,
když ten oblíbený
chvíli klidu nemá?

Má tedy vůbec
cenu žít,
když člověk ve strachu
musí být?

Trápení

10. ledna 2009 v 15:07 | Bonnie |  Z minulosti
Ach to je trápení,
nevidím ten důvod,
proč ho svět ocení,
kde je jeho původ.

Trápení veliké
i smokrými slzami,
trápení nešťastné
se slanými vodami.

Slzy jak perličky
v celém mém trápení,
život můj celičký,
určité znamení.

Mám vůbec právo
za záda se podívat,
když já tam nechávám
celý svůj život stát?

Pochmurný svět

10. ledna 2009 v 15:01 | Bonnie |  Z minulosti
Vidím svět podivně,
za šedivou clonou.
Vidím svět celičký,
jako zem záhadnou.

Vidím ho každý den,
jen co se probudím,
opravdu pochmurně,
jinak ho nevidím.

Svět je vlastně koule,
obrovská, veliká,
dělá mi jen boule,
jaké se neříká.

Já vidím svět celý
za šedivou clonou,
co jako velký mrak
celou mě přikryjou.

Ach světe podivný
já už chci jenom snít,
já totiž ve svých snech
nalézám vždycky klid.

Prchavá naděje

10. ledna 2009 v 14:39 | Bonnie |  Z minulosti
Já čekám prázdniny,
kapičky naděje.
Chytám je do rukou,
celý svět se směje.

Střádám si po kapkách
prchavou naději,
až já ji poskládám,
potom se zasměji.

Pojedu s veselím,
tam kde mám domov svůj,
pojedu s úsměvem,
tam kde mám život můj.

Pojedu na koni za vlající hřívou,
pojedu dobře vím cestou svou jedinou.
Čeká mě tam štěstí, celý můj život,
Radovánky a zpívání, tam hoří svíce knot.

Tam žiji ve svých snech,
ve své fantazii,
tam já mám přátele,
vím kde oni žijí.

Žijí v mých vzpomínkách
na dobu překrásnou,
neznají mě býti
takovou nešťastnou.

Vím jednou vrátím se
v ten veselý svět,
vím jednou vrátím se
za nějaký čas zpět.

Vzpomínky

10. ledna 2009 v 14:31 | Bonnie |  Z minulosti
To byl čas kdy bez starosti,
běhali jsme všude dosti.
To byl čas kdy naše duše
myslela že v svět uteče.

Dnes už je mám před očima,
duše kamsi odskočila.
Vzpomínky jsou všude kolem,
já je chytám honem, honem!
Než mi zase utečou.

Utíkají pak se vrací,
všichni lidé všelijací
mizí kdesi v dáli.
Mé oči se rozplakaly.

Celý můj svět, všechen, celý,
nechávám za zády stát
a teď moje slzy měly,
chtěly v svět se podívat.

Ach vzpomínky, vzpomínky,
já chci zpátky domov můj,
pro vzpomínky, na vzpomínky,
ty se světe opatruj.

Moje duše, moje srdce,
obojí chce zpátky hned,
otočím se, vztáhnu ruce,
tam co já mám ten svůj svět.

Ach počkejte mé vzpomínky
já se jednou vrátím zpět,
k přátelům a kamarádům,
k těm co znají ten můj svět.

Deset důvodů proč tě nenávidět = tisíc důvodů proč tě milovat

8. ledna 2009 v 21:16 | Bonnie |  Ze života
Jsi takový jaký jsi, s tím už těžko někdo něco udělá. Dokážeš mě vzkřísit, zároveň mě ale potápíš. Proto jsem si našla deset důvodů proč tě nenávidět:

1.) Dokážeš využívat slabostí lidí. Najdeš je a využiješ ve svůj prospěch. Neuvědomuješ si ale, že tím můžeš ublížit lidem kolem sebe.

2.) Chováš se zvláštně, pokaždé jinak. Občas pak nedokážu rozpoznat co si k tobě mohu nebo nemohu dovolit. Bojím se abych něco nepokazila.

3.) Vše si přebereš tak, jak se ti nejlépe hodí.

4.) Slovíčkaříš a bereš slova z úplně jiného smyslu. Nevíš snad ale, že tím v určitých situacích ubližuješ. Ne každý je s touto konverzací obeznámen. Nemusí si ji přebrat správně.

5.) Zahráváš si s city které k tobě mám. Chvíli jsi mi tak blízko, za chvíli jsi už úplně jiný.

6.) Dokážeš mě trápit svým chováním. Zacházíš se mnou jako bych byla věc. Nejsem stroj abych udělala vždy vše do puntíku přesně a správně tak jak se má.

7.)
Přesvědčuješ mě o tom, že si mám víc vážit sama sebe, přesto ty sám si sebe příliš nevážíš. Však se podívej. Sám dobře víš co mám na mysli.

8.) Chceš mě měnit, přitom bys měl chtít spíše změnit sám sebe.

9.) Nepřipouštíš si své city, potlačuješ je. Odmítáš jakékoliv pocity.

10.) Každá nejsme stejná. Nechci ti ublížit. Nejsem jako ona, tak se ke mně prosím taky tak nechovej. Mrzí mě to a zraňuje.


Všechny tyhle důvody mi ale oproti mému citu k tobě připadají směšné. Je fakt, že mě dokážeš utápět a ničit, ovšem na druhou stranu mi tolik pomáháš a stavíš mě na nohy, dáváš mi důvod žít. Nevím co by se mnou bylo, kdybych tě nepoznala a neměla při sobě. Je mi jedno že bych ti byla jen na jedno, hlavně že bych tě měla při sobě. Létám s tou tvou zvláštní vůní. Doprovází mě a pokaždé, když jsem s tebou déle odnáším si ji částečně s sebou. Nikdy nezapomenu na to nadšení v tvých očích, když jsi zahrál na kytaru svých prvních pár akordů. Máš úžasné modré oči. Ty chvíle kdy se ti do těch oček mohu zadívat bych nevyměnila za nic na světě. Když jsem bez tebe, nejsem to já. Stýskává se mi po tobě a hledám tě všude. V takových chvílích beru Stamarku do ruky a hraji ty písně co jsem tě učila. Připomínají mi tě. Tak k čemu je mi deset důvodů proč tě nenávidět, když mám tisíce důvodů proč tě milovat.

Nestýskej si

8. ledna 2009 v 19:38 | Bonnie |  Básničky
Teskníš si nad dívčiným obrazem,
jak jen zapomenout jedním rázem.
Jen moje zlatíčko nestýskej si,
a nových šťastných dní užívej si.
Za okny padá sníh a noc je mladá,
já ti chci povědět jak tě mám ráda.

Létám si na křídlech co jsi mi dal,
poté co zemskou tíž ze mě si sňal.
Já létám za tebou ve svojich snech,
ta láska k tobě mi vyráží dech.
Chybíš mi měsícem, hodinou, vteřinou,
ty pro mě zůstáváš láskou mou jedinou.

Hraji ti písničky, píši ti verše,
má láska k tobě ta nikdy ti nelže.
Nechci ti ublížit, chci tě jen znát,
kéž bys měl mě jednou také tak rád.
Dal jsi mi křídla, pojď pod ně se zkrýt,
chci tím tvým andělem navždycky být.

Novoroční sen

3. ledna 2009 v 22:30 | Bonnie |  Básničky
Jestliže pořekadlo platí
bude se mi moje zlatí
celým rokem o tobě jen zdát.
Snad mě máš jako v těch milých snech rád.

Zdálo se mi o širých polích,
kde uháněli jsme na koních.
Pak zahrál jsi akordů pár,
v slunci svitu hrál jsi a hrál.

Seděli jsme u vody
a šuměl tam i les.
Rostly tam lesní jahody
a lesem voněl vřes.

Slunce tu zapadá za rákosím,
ráno pak vychází zpěvěm kosím.
Na hrázi rybníka stojí
vysoké koruny kaštanoví.

V korunách kaštanů ptačí zpěv,
v přírodě postrádáš všechen hněv.
po hrázi prochází se hloučky lidí,
někteří z nich se až té kráse diví.

Na druhém břehu olší pár
vrhá stín na trávu
lehký sem větřík vždy je zván
přináší nám zábavu.

Takové jsou tady letní dny
veselé, šťastné a bez zlosti.
Mohli bychom tu být spolu my,
užívat si prázdnin radosti
.

Pro Prince

3. ledna 2009 v 22:19 | Bonnie |  Básničky
Malý princ z království od koní
pro lásku slzy už neroní.
Dávno už své city vzdal,
poté co zlou lásku znal.
Potkal pak posmutnou dívčinu,
začal jej navracet smích.
Nevidět tě aspoň vteřinu,
nikdy už nemilovala bych.
Děkuji ti princi od koní,
šťastlivče vlajících hřív.
Jen tím že já jsem tě poznala,
mohu být svou jako dřív.
Jsi můj princ vysněný z pohádky,
ty jsi můj celičký svět.
S tebou já neznám čas porážky,
letět chci za tebou hned.
Chtěla bych být strážným andělem,
veselit celý tvůj svět.
Ať víš že v perutích křídel mých
najdeš vždy úkryt svuj hned.
Píši ti takovou básničku,
nezlob se pro tyto verše.
Láska je jediná upřímnost,
která tu na světě nelže.
Lásku svou chtěla bych dávat ti,
po roky, měsíc či den.
Tak jak si budeš přát pouze ty,
chci být tvůj nevšední sen.
Pověz mi můj princi od koní,
jak jen ti navrátit smích?
Přesmutnou vzpomínkou na lásku
znovu na tebe čas dých.
Nejsem tou, která tě zradila,
víc než svůj život tě ctím.
Nebýt tě, dávno bych nežila,
tak chci být andělem tvým.