Únor 2009

Jen tak si letět do dálky

27. února 2009 v 22:00 | Bonnie |  Touhy

Dneska je opravdu krásná noc. Svítí hvězdy, větřík si mile pofukuje, je celkem i teplo. Obloha se schovává za svou inkoustovou modř a jakýsi malíř na ni dokresil spousty malých stříbřitých teček, co se tak vesele lesknou a jejich chladivé světýlko se jen v tichosti mírně mihotá.
Dívám se z oknao - pírám se o parapet a dívám se někam do tmy v dáli. Jsou to ty chvíle, kdy bych nejraději měla křídla a v tom lehkém větříku poletovala kdesi noční krajinou. Zavírám oči a jen si představuji jak letím a cítím ten vánek na letkách křídel.
Sním o tom, jak se dívám na všechno zhora, letím si dál a celý svět kolem spí. Jen kdesi světla pouličních lamp vytvářejí třpytící se ostrůvky světel a jsou jediným důkazem života v půlnočních hodinách jarních a letních dní.

Mávnu křídly a letím vstříc měsíci, který mě zve blíže svým milým měkkým světlem. Nepálí jako sluneční paprsky. Vlastně na létě mám nejraději ty horké noci s oblohou posetou hvězdami a jemným vánkem, co si jemně pohrává s mými vlasy. Noci ač mnohem tepleší než jakékoliv jiné příjemně chladí, zároveň jsou však zvané horkými.
Možná to bude tím, že vyzývají zamilované lidi k divokým nocem kdesi v přírodě. Snad i vy znáte ten pocit chtít roztáhnout křídla a prostě letět. A i když létání není pro nás možné, můžete si přece vždy otevřít okno, opřít se o parapet a zavřít oči. Přitom si pohrávat s myšlenkou, jaké by to bylo, smět takhle letět.

Zvláštní příhody

27. února 2009 v 21:42 | Bonnie |  Ze života

Zvláštní to příhody života. Záleží jen a pouze na nich. Proč mi dal někdo kdo mně ani nezná tak krásnou novou přezdívku jako je Resmmett? Přitom mne znal jen pár minut z internetu. Jak můžete jednu osobu zároveň tolik potřebovat a milovat, přitom ji proklínat a nenávidět? A proč se pak vždy objeví někdo třetí, kdo vám převrátí život na ruby?
Podstatné je najít si důvod proč vlastně žít, podstatnějsí je, pro koho žít. Umírat se mi ještě nechce. To ani omylem, na to jsem si užila ještě příliš málo. Mrzí mě, že mezi ostatní lidi prakticky nezapadám. Proč jen musím být natolik odlišná? Proč mne nejprve všichni obdivují a záhy poté opouštějí a utíkají? Čím ze své podstaty je děsím?
Zbytečné trápit se otázkami na které neznám a nenaleznu odpověď. Rozhodně ne sama. Baví mě žít si podle svého, nenechat se ovlivňovat. Jenže často mě dohání krutá realita, kterou bych nejraději vyškrtla ze slovníku svých základních známých pojmů. Copak se to ale dá?
Chtěla bych malovat obrazy. Třeba je i prodávat, nebo je jen tak kreslit a malovat lidem pro radost. Nemusela bych z toho mít ani užitek. Jednoduše, dejte mi barvy, štětce, tužky, křídy, uhel a rudku. Nakreslím vám obrázek na přání.

Čas od času mě tahle nostalgie chytí, zejména tehdy když někoho ztratím. Já jednu blízkou osobu navždy ztratila, zmizela mi ve večnosti zapomnění. A druhou osobu ztrácím víc a více. K čemu mi je snaha? Ta všechno akorát zhoršuje. Prý jak hluboko jsem klesla.
Nic a nikdo mě dostatečně duchaplně nezaměstnává. A všechna moje zkrytá energie se ve mně hromadí a postupně ji už nebudu schopna udržet. Nemám dostatek prostoru projevit svou kreativitu, svou divokost, ani touhu lidem pomáhat.
Však dnes lidem řekněte: "Já ti pomůžu." Jak jen na to budou reagovat? Ponejprv je napadne že od nich nejspíše něco chcete, že se nabízíte k pomoci. A když se snažíte je ujistit, že je to čistě jen proto, že chcete pomoci, vysmívají se vám a říkají, ať si z nich neděláte blázny.
Kam až je lidstvo schopno zajít? Opravdu netuším. A jak lehkovážně jsou dnes brána slova jako DĚKUJI a PROMIŇ. Svět se mi začíná hnusit. všichni lidé až na pár vyjímek jsou tak nezkutečně povzchní, spousta z nich je tak samolibá a sebestředná. Lidé dnes již neumí žít, pouze přežívají. A k čemu je to vlastně dobré hnát se za lepší a lepší pracovní pozicí, když máte dostatek všeho co potřebujete a měli byste být vlastně šťastní? Zapomínáme na své známé, lidi ktrří nás mají rádi, svou rodinu, příbuzné a přátele.

Bylo, nebylo

11. února 2009 v 10:24 | Bonnie |  Básničky
O tobě dávno již

mohu jen snít.
Stalo se, co stát se nemělo.
Kéž bych tak mohla
znovu tvou být,
ze světa zmizelo veselo.
V samotě stýskám si,
bylo a nebylo.
Proč jen se tak rychle,
pro nás vše změnilo.
Veliká neznámá,
spleť hloupých tajemnství.
Zlá je má úhybnost,
je z ní to neštěstí.
Chtěla jsem lásku tvou,
všechno tím zničila,
nakonec city tvé
ke mně jsem rozbila.
Prý jsi mne snad i miloval.
Proč jsi mne tedy zrazoval?
Říkal jsi: "lásku už nechci,
je to jen bolest a trápení."
Miloval jsi mne snad přeci,
nedal mi jediné znamení.
O jiné často jsi vyprávěl,
já proto raději mlčela.
Tím jsi své city sám podváděl,
já k tobě láskou svou hořela.
Tisíckrát znovu a zas,
rozlil se kolem mne mráz,
když slyšela jsem jméno její.
Tak jako ptáci své písně pějí.
Já chtěla být tvou docela.
A přesto jsem raději mlčela,
vždyť vypadal jsi tak šťastně.
S tebou je mi vždycky zvláštně.
Naděje, bolest a zoufalství,
strach, mráz, úlek, však láska.
Jsi pro mne veliké tajemství,
přesto však symbolem prázdna.
Nemohla bych bez tebe žít,
o tobě však už mohu jen snít.
Kdyby to šlo vrátit,
byla bych ráda.
Takhle mám alespoň
fajn kamaráda.
V lásku jsem věřila,
chtěla tě mít.
Pak vše jsem zničila,
mám sama být.
Nejsem tím člověkem,
kterého chceš.
Za svým snem, za štěstím,
kam chceš si běž.
Nevím co pro tebe
znamenám teď.
Na tuto otázku
chci odpověď.
Bojím se samoty,
smrti i tebe.
Nejvíc však ze všeho
bojím se sebe.

Jenom mi prosím tě neumírej!

8. února 2009 v 20:23 | Bonnie |  Básničky
Pusto a prázdno,
bolest a strach,
chvil s tebou vzácno,
zkrývám se v tmách.
K tobě jít blíž,
kéž bych tak mohla.
Svůj svět si sníš.
Nehledás mne,
nevíš kdo jsem.
Už nejsem zde,
Nejsem tvůj sen.
změnil jsi mě,
vím co je žít.
Mým snem jsi ty,
chci tě zpět mít.
Navěky s tebou
životem jít,
s nadějí, něhou,
při tobě být.
Řekl jsi zbohem,
zbořil mi svět,
v zápětí na to
strašil mne hned.
Sejdem se dole?
Nevím co říct!

Kdo by pak měl
ty básně číst?
Děsíš mě stále,
probouzíš cit.
Nevím jak dále
bez tebe žít.
Bojím se chvíle,
kdy by jsi nebyl.
Co by se stalo,
kdyby jsi nežil.
Jak jen zapomenout
ošklivý sen,
který se rozplyne,
když přijde den?
Nesnáším bezmoc,
divnou nejistotu,
co nese přes noc
záhadnou samotu!

Nechápu tě!

3. února 2009 v 23:01 | Bonnie |  Ze života
Mám v tobě neskutečný zmatek. Neustále střídáš názory a kritizuješ. Zkoušel jsi se ale někdy podívat na sebe? Jak se chováš ty? Nikdy se netážeš, vždy přikazuješ, jak se k tobě má kdo kdy chovat. Jenže má to jeden háček. Jak se ti má člověk přizpůsobit, když jsi pokaždé jiný? dokážeš být tak sebestředný až to není hezké. Neoceníš snahu, námahu,jakékoliv úsilí, které pro tebe tvé okolí vynaloží.
Jak těžce se člověk proti tobě proviní, dovolí-li si mít svůj vlastní názor! Ty máš svou pravdu a ta i kdyby byla falešná, je tou nejsvatější ze všech. Nepřipouštíš jakékoliv spontánosti ze strany druhých, spontánost musí být čistě tvou výsadou. Ale víš co je tvůj největší problém? Nedokážeš vnímat, co ti říkají druzí. Je ti to jedno. Odpíráš jakékoliv osobní potíže nebo radosti druhých.
Podstatné je pro tebe vždy to, co ti přinese nějaký užitek. Neumíš jen tak potěšit. Když z toho nic nemáš. Tvůj problém je ten, že se chováš, jako bys byl dokonalý. Přitom sám dobře víš, čeho jsi někdy schopen. Jen nejsmutnější na tom je, že neznáš slova omluvy a nedokážeš přiznat svou chybu. Mrzí mě to. Kéž by ses změnil...

Pojď si pro mě!

2. února 2009 v 21:05 | Bonnie |  Ze života
Jak jen smrt vypadá?
Odvěká záhada!
Mám už svou představu,
černého divého hřebce.
Beberský divoch, pouští král,
jež teskně, smutečně řehce.
Tak kde jsi, anděli smrti?!
Zařehtej, pro mě si cválej!
Naději o smrti z milosti
dusotem kopyt mi dávej!