Duben 2009

Jen se ti zahledět do očí

20. dubna 2009 v 22:09 | Bonnie |  Básničky

Jen se ti do očí zadívat,
písně ti zahrát a zazpívat.
Písničky o tůních hlubokých,
písničky očí tvých divokých.
Tvé oči hodně mi říkají,
jak zvláštně na mě se dívají.
Snažím se v těch očích číst,
přemýšlím co chtějí říct.
Já nevím, ty mi to nepovíš,
luštím tu velikou záhadu.
s pohledem tvým letím výš a výš,
nad domy, nad řeku, zahradu.
Jsi moje štěstí, už tvojí zůstanu.
Naději na život od tebe dostanu.
Jsi ten důvod proč tu být.
Pro tebe já mám důvod žít.

Láska je trápení

19. dubna 2009 v 23:58 | Bonnie |  Ze života
Stává se vám také někdy, že cit který v sobě nosíte vám nedovolí dýchat? Mám takový pocit, že k jednomu z nich patří i láska. Když má láska všechno co potřebuje, je to nejhezčí cit, který vás může hřát. Jakmile jí ale něco schází, mění se v bezmoc, strach a beznaděj...

Bolestný pocit jenž vás provází s každým krokem a nutí vás vidět svět s odstíny černé. Jak přestat milovat někoho, na kom vám tak moc záleží. Někoho, kdo pro vás znamenal a stále ještě znamená celý váš svět. Poraďte jak na takovou osobu zapomenout.
Nejde to, to je jediné čím jsem si jistá.
Vím co je milovat a nenacházet opětovnou lásku. Vím co je to trápit se v trýzni osudu, který vám upírá toho, koho tolik chcete, milujete a potřebujete. Chci tě.
Potřebuji tě. Jsi můj život, jsi všechno pro co na světě jsem. Dám ti sebe! Dám ti veškerý svůj čas! Jsem loukou. Vím, jsem tvou hračkou. Znáš mě tak, jak jsem nikomu nikdy nedovolila poznat mě. Víš, že se dokážu i trápit a radovat jako ostatní. Jsi jediný kdo doopravdy může říct, že o mně něco víš.
Rytíři MILUJI TĚ! A už nikdy to nepůjde vzít zpět. Jsi můj anděl. Jsi bytost, která mě naplňuje citem a sebevědomím. Už to, že vedle tebe smím být mě konejší a upokojuje. Těší mne usínat s představou, že tě snad dalšího dne budu mít zase blízko sobě.

O zjevení templáře v Liliové ulici

19. dubna 2009 v 16:23 | Bonnie |  Pro tebe
vím, jak moc máš templáře rád. Našla jsem jednu pověst ze Starých pověstí Pražských....doufám, že se ti bude líbit...prosím nezlob se na mě...vážně to nebyla moje vina...

Bezhlavý templářský rytíř


Podle knižních průvodců i řady novinových článků platí Bezhlavý templářský rytíř za neznámější pražské strašidlo. Je však překvapující, jak neúplné informace o "celebritě" mezi metropolitními hastroši kolují.

V klášteře Templářů u Sv. Vavřince byl prý rytíř jeden pro těžkou vinu podle přísného řádu odsouzen k smrti a stať. Povídalo se, že zemřel s bohem neusmířen a že proto byl zaklet. Od té doby každého pátku zjevovala prý se v Liliové ulici v blízkosti kláštera po půlnoci podoba rytíře, jedoucího na bílém koni, jemuž z nozder oheň sršel. Jezdec, oděn bílým pláštěm, byl bezhlavý, hlavu držel v ruce při sedle. Udeřením jedné hodiny s půlnocí zjevení zmizelo.

Shodně se zde citovanými Starými pověstmi pražskými vypráví i další knihy. Rytíř na svém oři brázdit nejen ulici Liliovou, ale přes Mariánské náměstí pokračoval mnohdy až za Staroměstské náměstí. Avšak v osmnáctém či devatenáctém století se z Liliové ulice náhle vytratil.

Kam se poděl? Za počáteční bod ke zjištění příčiny jeho vytracení můžeme použít informaci ze současné knihy Petr Kovaříka Klíč k pražským hřbitovům.

Po hřbitově v Liliové ulici zůstala již jen branka…

Konec templářových jízd v Liliové ulici se shoduje s obdobím postupné likvidace hřbitova. Kdy přesně zanikl i templářův hrob nevíme, neboť hřbitov byl okrajován postupně, s tím jak bývalou zástavbu v Liliové nahrazovaly nové domy. Výstavba nových domů se na templářově vymizení z Liliové ostatně podepsala také…

O staletí mladší pověst, zaznamenaná právě na přelomu osmnáctého a devatenáctého století Františkem Langerem, Bezhlavého templáře znovu zmiňuje. Tehdy je již spatřován v Templové ulici. Zde měli svého času Templáři své druhé pražské útočiště.

Třeba zmínit, že templářův oř jezdil často po paměti. Bezhlavý rytíř jej nechával volně cválat. Když ale starou zástavbu a křivolaké uličky nahrazovaly domy nové, do rovných ulic uspořádané, stávalo se, že bezhlavý rytíř projížděl nově postavenými domy.

Projel obchodem s husami, sýry a vejci, potom dvěma byty se spícími rodinami, dvorkem se skladem sudů a teprve potom se octl v pokračování bývalé ulice…

…popisuje Langer a nepřímo vysvětluje, proč se rytířovy páteční cesty postupně omezily jen na poslední ulice v okolí Ungeltu, jimž se inovace naštěstí vyhnula.

Pověst ostatně dochování Ungeltu ve starodávné podobě připisuje právě Templářskému rytíři. Dnešní obecní dům, nakonec postavený vedle Prašné brány, měl původně stát na místě Ungeltu. K ověření této historie zájemcům doporučuji dobový tisk z roku 1901…

Nedokážu bez tebe žít!

10. dubna 2009 v 18:38 | Bonnie |  Touhy
Nevím jakým zázračným kouzlem jsi mi učaroval! Nevím co se mnou ty tvoje záhadné oči udělaly! Netuším kdo jsem! Bez tebe asi nikdy... Jsem hračkou se kterou si rád hraješ a nevadí mi to. Ba naopak! Miluju ty hry! Hraju si s tebou ráda. Ať už je to jakkoliv.


Miluju absolutně každou část tebe a tvé osobnosti. Nevadí mi když se chováš hrubě i vůči mně. Jsi zázrak který jsem našla. Jsi to pro co stojí za to žít. Je v tobě zkrytá něha, kterou starostlive schováváš, ale já o ní vím. Tu něhu jsi mě naučil! Nikdy nikdo mi ji neukázal, až ty. Jsi snem ze kterého se nechci probudit! Jsi ten upír, který mi nedá spát. Jsi to zlato které jsem nikdy předtím nenašla. Když promluvíš, ať už na kohokoliv, tvůj hlas mě nese do výšky a dovoluje mi hrát si se třpytem hvězd. Jsi osobnost, která mě naučila doopravdy žít! Jsi hrdina který jak bájní rytíři brázdí veškerý zlý svět a přináší alespoň kapičku naděje. Přinášíš světlo do temnoty a temnotu do světla, protože věříš, že vše na světě má svůj řád.

Dokážeš povzbudit, potěšit i spravit náladu pouhým slovem, pouhým pohledem! Žasnu nad tvým půvabem! Jsi kouzlo, které zahání všechny chmury jen co jej vyslovím. Ztrácíš se tak náhle a rychle a zrovna tak se i objevíš. Vždy, když tě potřebuji jsi mi nablízku.

Spaluješ mě žárem své vášně, abys mě potom mohl opět zkropit milými slovy. Mám v tobě oporu vždy, když ji potřebuji. Nevím jak bych bez tebe žila. Sice nesmím žít s tebou, ale nedokážu žít bez tebe. Jsi všechno to, co jsem kdy hledala. Teď jsem to našla a mám to ukryto v jedné jediné osobě. A to v tobě! Jsi to, co k životu potřebuju. Vkrádáš se mi do snů, vyzýváš mě k poezii. Pomáháš mi přežít v tomhle mrzutém světě. Jsi jiskra naděje ve vší té černotě, která mě obklopuje. Jsi to světlo, za kterým stojí za to jít a pro které stojí za to žít. Hraj si se mnou jak chceš! Jsem ti oddána celým svým tělem i duší.

Kdo vlastně jsi?

5. dubna 2009 v 22:12 | Bonnie |  Pro tebe
Kdo vlastně jsi a co pro mě znamenáš? Nedokážu to slovy popsat. Zato ti to mohu ukázat...

Jsi nádherný:






























...tak jako oni...


jsi pro mě záhadou:


tak jako oni....


přitahuješ mě:
























... a fascinuješ svou záhadností a šarmem...

děsíš mě:





...ale zároveň mě to tajemno kolem tebe fascinuje...


...miluji tě stále víc a víc jsi pro mě jednoduše kouzelný...

Z pohádky do pohádky

5. dubna 2009 v 13:12 | Bonnie |  Z minulosti
Můžu si sice cestovat verši a žít si svůj vlastní svět. Mohu se přesvědčovat, že pro mne svět

nic zlého nepřichystal. Ve zkutečnosti je to jen můj vlastní vysněný svět, svět do kterého se před realitou schovávám.
Utíkám sama před sebou, Skrývám se před problémy a nespravedlností okolí. Zmítám se ve víru vlastních citů a trápení, zatímco se snažím ostatním pomoci. Není fér, že svět nás od přírody veselé lidi tak často a tak rád trestá. Dosedají na mě stíny z minulosti, pronásledují mě vlastní chyby a profesionální přehmaty.

Ráda bych všechny ty chyby napravila, nějakým způsobem vše vrátila zpět a vše zařídial tak, abych nikomu neublížila. Protože faktem je, že nešťastná jsem teď pouze proto, že jsem ublížila v minulosti minimálně jednomu člověku, na kterém mi moc záleží.
Záměrně říkám minimálně jednomu, jelikož teď už vím, že nebyl pouze jeden. Tím jak se neustále ohlížím na druhé, okrádám o štěstí a lásku sama sebe. Tak nevím, kdo se má líp. Nejspíš lidé sobečtí co si své chyby nepřipustí a na ostatní se neohlíží. Šťastni jsou zřejmě jen ti, kdo mají rádi sami sebe a nikdy nikoho jiného, lidé prostě sobečtí a sebestřední.