Květen 2009

Žít, či nežít? Toť otázka

22. května 2009 v 22:34 | Bonnie |  Básničky
Padá sníh pustou krajinou,
černé vločky k pláči zvou.
Chumelí, ticho, temnota,
kolem mě strach a samota.
Chumelí, strach a nicota,
zbavuje svět života.
Po celý život se umírá,
vteřina k vteřině ubíhá.
Odpočítává náš čas,
čas života co mizí z nás.
Žít nesmím, pouze přežívám,
na smutek světa myslívám.
Umírat vůbec nebolí,
rozletět se v prach do polí.

Proč jen tě miluji tak bezmezně!

22. května 2009 v 22:29 | Bonnie |  Ze života
Víš jak je náročné milovat tě? Přesto si nemohu pomoci. Jsi štěstí, které mě potkalo, jsi osoba, za
kterou bych položila vlastní život. Záleží mi na tobě. Tak nějak ti prostě patřím. Nevím, jak jsi to dokázal, že sis mě natolik získal. Nedokázal to nikdo před tebou, všemi jsem dokázala opovrhovat a přesvědčit se, že je nepotřebuji, postupem času na ně zapomenout.
Ale ty? Ty jsi živá výjimka. Snažím se zbavit se citů k tobě, ale je to marné. Pokaždé, když tě nemám u sebe nejsem to já. Stýskám si, ostatní od sebe odháním. Jediné co v takových chvílích potřebuji jsi ty. Nic víc, nic míň.
Snažím se ti dělat radost, nějak tě veselit, pomáhat ti, být ti nablízku, protože jedině tak jsem šťastna. Jsi osoba, na kterou nikdy nezapomenu. Nevím, nedovedu si představit jaké to bude nemít tě u sebe. Budou prázdniny, dva dlouhé měsíce bez tebe, tvých milých očí a hrubých slov. Zvláštní a podivné, že se mi bude stýskat i po tom, jak mě neustále podrážíš, ničíš mi autoritu. Ale víš, já jsem ráda když to děláš. Alespoň nemám šanci nikomu svým chováním a nadřazeností ublížit a to zejména tobě.
Jsi záhadou, která mě potkala a nedala mi spát. A vlastně jsi zároveň pouhým snem. Milovat tě je jako sama sobě vrážet nůž do srtce. ale přesto ta bolest je čímsi lákavá a příjemná. Tak nevím, zda jsem ještě stále normální a nebo už ne. Víš, ty jsi ten, kterému se navždy odevzdávám a je jen a jen na tovbě, co se mnou uděláš. Nedokážu žít bez tebe, nemohu žít s tebou. Vlasně je na tobě, jestli budu bojovat a přežiju.
jedno vím jistě, navěky tě miluju. Milovat budu a nepřestanu. Že jsem tě milovala víš. Nemá cenu dodávat co bylo, protože vždy je podstatné vědět co bude. A to je teď má otázka.

Miluji tě, zlato

14. května 2009 v 21:21 | Bonnie |  Touhy
Miluji tě a udělám pro tebe cokoliv. Chtěl bys něco? Tak to pověz. Řekni si o co chceš. Chceš sihrát? Nebo snad něco víc? Co pro tebe mohu udělat? Co by sis přál? Ráda ti kdykoliv splním tvá tajná i ta nejtajnější přání.


Ráda bych byla tvou. Pověz, smím? Nepřestala jsem tě milovat a nikdy nepřestanu. Ať jsem ti kdy řekla cokoliv, věř, že to bylo třeba ze vzteku. Nebo z nějaké jiné malicherné příčiny z chvilkové podstaty rozčílení. Jsi moje štěstí, jsi moje láska, jsi můj svět. Věnuji ti sebe samotnou. Věnuji ti svou péči, svou lásku, svůj cit. Cokoliv si jen budeš přát.
Jsem tvá a tvou zůstanu, bez tebe dávno nežiji.


Jen vedle tebe se cítím v bezpečí, jen s tebou jsem šťastna. Jsi můj osobní vesmír do kterého se smím chodit schovávat. Mohu vedle tebe létat, bez tebe se plazím při zemi. Jsi můj anděl, anděl co mě kazí, ale krásně kazí. Miláčku budu doufat, že si mě ještě někdy všimneš. Čekám na tebe, čekat zůstanu. Čekat budu pokud budu mít sílu. Neboj se, moje láska, mé city k tobě jsou snad nesmrtelné. Zlato, jsem tvou.

Scházíš mi tu

12. května 2009 v 20:38 | Bonnie |  Básničky
Jen se mi po tobě stýská,
však nevím, jak ti to říci.
Venku se hřmí a blýská,
já běžím na zmoklou ulici.
Teď v dešti hledám naději,
nic víc než tebe si nepřeji.
Kapky mi po vlasech stékají,
zda vůbec chci se mě neptají.
Smývají smutek a žal,
cos mi svým chováním dal.
Chybíš mi hodinou, vteřinou,
stále jsi láskou mou jedinou.
Čekám tě stále a napořád,
což mě už vůbec nemáš rád?
Já nejsem nic a ty jsi všechno.
Jak zvláštně chápeš svět.
Jsi mým netěstím, které mě smetlo,
jak jen to zvrátit hned.
Tolik tě miluji, moc pro mě znamenáš.
Se mnou však dávno již štěstí své nehledáš.
V dešti se utopit, to bych si přála.
Přízrakem, legendou bych se pak stala.
Byl by to konec trápení,
na kterém svět nic nezmění.
Trápit zde mám se, smrt je moc lehká.
Na moje city již nikdo se neptá.
Jak dlouho zůstanu v trápení, bolesti,
kopyty koní tak nechat se roznésti.
Přeji si odejít, zbavit se života.
Kolem pak bude jen ticho a samota.


......kdybys tak věděl, že šťastna jsem jedině s tebou a bez tebe umírám.....

Já nechci prázdniny!

9. května 2009 v 9:34 | Bonnie |  Ze života
Jak já nechci prázdniny. Mám strach, že mi tě vezmou, že na mě zapomeneš a přijdu o tebe již zcela. Jak mě trýzní představa že tě celé dva měsíce neuvidím. Nebo bys chtěl přijet za mnou? Projít si okolí mého prvního bydliště? Jak ráda bych ti to tam všude ukázala. Provedla bych tě po všech zákoutích malého městečka a ukázala bych ti krajinu kolem.
Mohli bychom si projít koňské obyvatelstvo poblíž, vyjít si k Výseckému rybníku, udělat si malý výlet okolo potůčku, podívat se pod pískovcové skály. Jak ráda bych tam s tebou byla. Ovšem pochybuji že bys mělvůbec náladu se tam ukázat.
Ani netušíš, jak se bojím, že všechno to, co bylo, se během těch dvou dlouhých měsíců někam vytratí a zmizí. Že zapomeneš že existuju a že k tobě něco cítím. Už teď ti na tom příliš nezáleží. Kolikrát už jsem nespala, kolikrát jsem uvažovala nad tím jaké to bude po prázdninách. Nechci tě ztratit, nechci o tebe přijít.
Vedle tebe jsem nejšťastnějším tvorem na světě. Choulit se k tobě, cítit jak hřeješ, jít s tebou někam ven, obejmout tě. Nic víc mi nečiní větší potěšění než být s tebou. Odpusť mi, že tě miluji. Ani netušíš jak se za to proklínám.

Stýská se mi po tobě

2. května 2009 v 13:40 | Bonnie |  Touhy
Chybíš mi... zdá se mi o tobě... je neuvěřitlené nakolik sis mě dokázal získat. Proč jen jsem tě nepotkala dřív... Každičkou minutou mi chybíš víc a víc... Připadám si jako pes kterému zmizel pán... Jak já nenávidím víkendy... Jak trpké jsou prázdiny... Zvláštní, kdysi jem prázdniny tak vítala...
Jsi štěstí které mě potkalo a na chvíli se na mě usmálo. Prosebně hledím na mobil a čekám, snad přijde nějaká sms. Stačilo by mi třeba jen: Jak je?... I tato dvě slova. Vím, máš svůj život, možná jsem otravná. Pochop ale, nikdy jsem nikoho tak nemilovala jako tebe. Jak pošetilá je představa, že by sis mne někdy všiml nějak jinak než jako kamarádky.
Já nevím. Asi to tak má být. Mrzí mě každá byť sebemenší chyba kterou jsem vůči tobě udělala. Jak ráda bych se schovávala v tvém náručí. Utíkala k tobě před světem a zapomínala na všechno co se kolem mě děje. Vždyť ty mě dokážeš vytrhnout z reality už teď. Kdybych pak byla tvou, měla bych už snad vedle tebe vlastní svět?
Zlato nakolik bych ti chtěla být blíž. Promarnila jsem svou šanci zbytečnou ostražitostí. Zničila jsem všechno to krásné co mohlo být ještě dřív, než to vůbec mělo šanci začít. Jak slepá jsem byla. Proč jsem tak přehnaně ustrašená. Vždyť ty jsi úplně jiný člověk než ten který mi ublížil. Tak proč jsem byla tak nedůvěřivá. A má přehnaná zodpovědnost.

Prý jsi mne i miloval. Kéž by to šlo vrátit zpět. Zpět do chvíle kdy ses mě poprvé zeptal na tu svou kouzelnou otázku. Dnes jsem mohla být nejšťastnějším děvčetem celého širého okolí. A místo toho čekám na sms co nepřijde a stýskám si po tobě. Mohlo být vše jinak. Já zas všechno zkazila. Snad mi odpustíš. Jsem navždy tvojí. Nedovedu si představit chvíli, kdy bych o tebe zcela přišla. Zlato, miluji tě.