Březen 2010

Už se mi zase po tobě stýská

22. března 2010 v 20:42 | Bonnie |  Ze života
Jej Vašíku, jak jen je mi líto jak ti je. asi jsme všichni otravní, dokonce tolik otravní, že jsme tě přesvědčili abys mezi nás zavítal. Nevím, zda to bylo správné. když vidím, jak je ti zle. Ne, není to fér, že tak ochotný a nápomocný člověk jako ty si toho musí tolik vytrpět.

Nevím jak, ale ráda bych ti pomohla, ráda bych ti nějak ulehčila, ale copak to jde? A kdyby šlo, tak vědět jak! Ne, tohle se nesmí dál dít, poněkud mě ničí takhle tě vidět, bez energie, humoru, té tvé zvláštní záře osobnosti. A vícekrát už tě tak vidět nechci, příliš mi na tobě záleží, než abych byla schopna to jen přejít a nic si z toho nedělat. Nechci tě vidět trpět, prostě ne!

Kdyby to šlo odtrpím si to i za tebe, spíše já než ty si zasloužím podobný trest na zklidnění. Vašíku, uzdrav se, vrať se nám a už nikdy víc nám takhle neodcházej, mám tě ráda a i ostatní. Chybíš nám, Vašíku s pohádkami.

Zase si stýskám...

18. března 2010 v 14:51 | Bonnie |  Ze života
Víš co, ty osobnosti? Bez tebe to tu pprostě nejde tak se vrať. Prosím tě moc, vrať se zpátky. Vím, že je ode mě sobecké, chtít abys přišel, nevím jak ti je, nevím nic. Ale víš proč nevím nic? Protože jsem se od tebe nedočkala ani sms, ani řádky... Vašíku tohle nedělej, už jsi dlouho pryč, vim oproti minule je to vlastně jen chvilku ale i tak je to šílené. Pojeď za námi, prosím moc. A přesto vidím, že jen žádost nestačí. Co se děje, Smíšku, Pozitivisto? Přála bych si tě tu mít zpátky, opět křičím do prázdných bezduchých listů s chmurnou myslí se snažím vydumat, co se ti stalo, proč nám neodpovídáš a napadají mě samé nehezké věci, jako třeba tvůj opětovný nechtěný nástup do nemocnice? Ježíš, nevíš jak ráda bych ti nějak pomohla a nemám jak! Vášulko, proč nic nepovíš, proč nám nic neřekneš, zač nás tak trestáš. Asi bys mi teď řekl, že je to zbytečná otázka, ale věř, že tě škárlíme jen proto, že tě máme tolik rádi.

Znovu jsi pryč, pozitivisto?

13. března 2010 v 12:26 | Bonnie |  Ze života
Kam jsi to zmizel, Vašíku? Věděla jsem, že když odejdeš bude to zlé, ale že až takhle, to jsem opravdu netušila ani v těch nejhorších představách. Myslela jsem si, že to ustojím, že si postesknu jako minule, napíšu ti sms a bude fajn alespoň na chvilku. Jenže to byl JEDEN VELKÝ OMYL! Nedokážu to, nesnesu tvou nepřítomnost.

Vím, že ty nikdy nebudeš číst nic z toho, co tu píšu, jelikož nemáš o tomhle blogu ani potuchy a je to tak vlastně dobře, protože to ze sebe můžu dostat a ještě tě tím nikterak nezatěžovat, jsem šílená? Otázka bez odpovědi. Tolik moc toho pro mně znamenáš, tolik moc mi pomáháš aniž bys to tušil. A TEĎ TU ZASE NEJSI! PROČ!

Já... já nevím, jak to popsat, jak říci, jak jsi důležitý, abych ti nemusela říct všechno to ostatní, nechci abys věděl, co jsem byla zač, jak jsem byla hloupá, než jsem tě poznala. A to že jsem tím, kým jsem je jen a pouze tvá zásluha. Nepoznat tě, nežila bych. A NEMÁM TI TO JAK OPLATIT!

Znovu jsi v nemocnici, na chvilku, ale tentokrát to je tisíckrát horší než když jsi tam byl předtím, byť vím, že se vrátíš za chvilku a předtím jsi tam byl tak dlouho. Pověz mi jak, jak jen ti mohu pomoci? Co pro tebe mohu udělat, aby ti bylo líp?

ACHJO, VAŠÍKU, KDYBYS TAK VĚDĚL! Ale nesmíš...

Mám pro tebe dvě knížky - filosoficko-psychologickou beletrii... Obojí máš rád, mohlo by se ti to líbit... Vím, jak je v nemocnici šíleně, nuda samota, ticho, znovu nuda, bíle zdi, dezinfekce, sestřičky a doktoři a znovu dezinfekce, injekce, kapačky... Bolest! Člověk by se tam bez nějaké cílevědomosti zbláznil.

Můžu si tu křičet do prázdných bezduchých stránek, které mě neutěší, ale přesto pomohou, smím jim to říct a vidí to i jiní, nestranní lidé, kteří taky dokážou povzbudit. Jsem blázen, šílenec, psychopat, vím to a nedokážu s tím nic dělat, tolik mi chybí tvůj optimismus, jediný současný hnací proud kladné energie mého světa. Plahočím se od aikida k aikidu a i kdybych byla sebevíc zmrzačená, sebevíc zničená, přijdu protože ty vymyslíš nějakou šílenost která mi ukáže jak jsou všechny ty moje problémy směšné a jednoduché, jak je zbytečné se jimi zaobírat a trápit.

Usměj se, Vašíku, převrať všechny slova v humorné a vtipné poznámky a dej nám nový elán, dej nám směr...Ať se můžeme smát tak jako ty...