Květen 2010

Jednorožec a pegas

21. května 2010 v 20:25 | Bonnie |  Ze života
Povím vám takový smutný příběh o pegasi a jednorožci. Prosím vás, neplačte na konci tohoto příběhu.

Žil si jeden jednorožec ve svém zapomenutém lesíku, daleko od lidí a jiných bezcitných tvorů a bestií. Měl velku nerušený život, dokud jednoho dne... Z oblohy se snesl raněný pegas. Jednorožci ho bylo líto. Lidé a jejich neospravedlnitelné chování byli jejich společní nepřátelé. Lovili jednorožce i pegasy, zavírali je do klecí ze stříbra, aby neměli šanci se pomocí svých kouzel osvobodit.

Raněná klisna pegase se svalila na zem. Jednorožec se k ní opartně sehnul a podíval se na její prostřelené plece stříbrným šípem, který klisně způsoboval nesnesitelná muka. Věděl, že není správné bránit osudu ani pokud jde o vlastní druh, natož pokud jde o druh jiný. Pomoci klisně by znamenalo pro hřebce nemalé problémy.

I přesto se odhodlal zesláblé a unavené klisně pomohl. Sklonil svůj roh k šípu a pomocí kouzla jej klisnu zbavil. Vlivem stříbra se ale kouzlo také obrátilo proti němu a klisně. Pegasové ani jednorožci neznají city. Těm dvoum bylo od tohoto okamžiku souzeno pociťovat lítost, lásku, strach i zoufalost, pocity, se kterými se do té doby nesetkali a neznali je. Kouzlo také způsobilo, že se do sebe tito tvorové zamilovali.

Ač každý jiného rodu, cítili se spolu v bezpečí. Pouze ovšem do té doby, než se objevili lidé. Hledali klisnu, kterou měl poutat k zemi stříbrný šíp do té doby, dokud ji lidé nenajdou. Narazili na její sříbřitou krev a vydali se po její stopě. Očekávali, že na jejím konci najdou raněnou klisnu, kterou se chystali spoutat a naložit do jedné z těch stříbrných klecí.

Jak velice byli lidé překvapení, když na konci stop nalezli klisnu choulící se k jednorožci. Ihned dostali báječný výdělečný nápad. Rozhodili síť protkanou stříbrnými vlákny a chytili tak jednorožce i klisnu pegase. Ty dva k sobě poutalo kouzlo a nesměli se od sebe odloučit. Lidé je však rozdělili a odvlekli každého do jiné klece. Jednorožec i pegas se stali smrtelnými.

Odděleni jeden od druhého stříbrnými mřížemi pocítili oba dva kouzelní tvorové lítost, žal neskutečnou bolest, větší však klisna, jejíž život závisel na životě hřebce. Spousty lidí jejich trýznitelům platilo mnoho peněz za možnost prohlédnout si je.

O hřebcův roh projevila zájem jakási čarodějka. Jen první roh jednorožce je kouzelný. Doroste mu jiný ale ztratí schopnost kouzel. Tyrani souhlasili s jeho prodejem za úměrně vysokou cenu. Ubohý hřebec spoutaný lany se nemohl čarodějce nikterak bránit.

Klisna nesnesla hřebcovo utrpení. Vší silou se vrhla proti stříbrným mřížím a ty se rozletěly. Skočila proti čarodějce, roztrhala lana jež poutala hřebce, teskně se na něj podívala a zhroutila se k zemi. Nůž jímž chtěla čarodějka uříznout jednorožci roh měla vražený mezi žebry do srdce. Zavřely se jí oči, ale umírala šťastná, že osvobodila alespoň hřebce.

Hřebec sice uprchl svým trýznitelům, ale nedokázal bez klisny žít. Lidské pocity hrůzy, smutku, trápení a stesku jej utrýznili k smrti. Zemřel na stesk. Od té doby oba bloudí noční oblohou a jen ve stříbřitém světle úplňku se mohou znovu potkat.

Jsi

17. května 2010 v 12:39 | Bonnie |  Básničky
Plyněš jak voda v potoce,
animace
jež mile zklidní a ochladí,
jsi jako motýl na louce,
jež mě svým letem pohladí.

Jsi jako hvězdička v temnotě,
tak hezky stříbrně zářící,
vedeš mě v mojí slepotě,
jak lehký vánek řídící.

Jsi jako malý skřivánek,
pějící veselou písničku,
letící tiše pro vánek
a pak vstříc výše sluníčku. 

Střípek

17. května 2010 v 12:36 | Bonnie |  Básničky
Když poprvé jsem tě potkala,
animace
našla jsem maličký střípek.
Tichounce jsem jej sebrala,
byl ostrý jak trn jež má šípek.

Tak lehko pak mě pořezal,
jako ty ses mi zaryl do srdce,
za kapku krve odevzdal
jistoty tisíckrát více.

Sbírám ty drobné střípky,
po kterých krev se rozčeří,
však pro ně neměj výtky,
s nimi si létám v povětří.

Snad jednoho dne, vážně doufám,
složím z těch střípků zrcadlo,
tebe v tom zrcadle potkám...
Pověz mi, co mě to napadlo.

Rozhlídni se!

9. května 2010 v 13:01 | Resmmett |  Básničky
Hey, vole, rozhlídni se, co se tu děje!animace
Brácha sere ti na hlavu, do xichtu se směje!
Chaos vládne bez ostychu všude kolem tebe,
pak se bojíš vyjít z domu a v zádech tě zebe!

Nikde není bezpečno, to už ani doma,
strach a svízel čeká tě, čekají tě oba!
Už nemáš kam zmizet, už nemáš kam uhnout,
zbejvá ti jen držet budu, civět, hlavně ztichnout!

Pak vyjdeš ven na ulici a máš kudlu v zádech.
Pomalu teď objímá tě slizký smrti nádech!
Teď si teprv vlastně říkáš kam's to nechal zajít,
nemůžeš teď v davu lidí žádnou pomoc najít!

Každej na tě sere, půjde si ještě kopnout!
Nechají tě na ulici při úšklebku zdechnout!
Pobavěj se na tvůj účet ještě ti daj do huby,
teď se třeseš za bolestí civěj na tvý záškuby.

Začni s tim už něco dělat než se tohle stane,
žádné věci v naší zemi nejsou jasně dané.
Můžeš zajít na Karlák a hned je z tebe právník,
ty už nejsi žádnej člověk, ty jsi pěknej hajzlík.

Hey, vole, rozhlídni se, kde že to žiješ!
Krev svýho bráchy z rukou s úsměvem smyješ!