Duben 2012

Ty a já

24. dubna 2012 v 12:58 | Bonnie |  Ze života
Topím se ve tvém objetí,
zpěnění hřebci se rozletí
na křídlech zmoklých holubic.

Pak mi zas zmizíš v podsvětí,
jsem tvojí spoutanou obětí,
jsi tu ty pak už vůbec nic.

Drtíš mě slovy z ocele
nicotnoct prázdné postele
neusměju se nikdy víc.

Kam až se dostanu, kdo to ví,
to vítr ani sám nepoví,
láska je krutá a bez hranic.

Kdo jsi?

24. dubna 2012 v 12:54 | Bonnie |  Pro tebe
Jsi fata morgána,
jsi moje neštěstí,
jsi jako chiméra
z pravěkých pověstí.

Jsi moje štěstí i můj žal.
Jsi tupý nůž, co mě podřezal.

Jsi rytíř z Blaníku,
jsi srdce z perníku,
jsi jako stádo
splašených koníků.

Jsi jako žiletka
schovaná v žilách,
jsi jako sen malých
dětí o vílách.

Tak už mi řekni,
kdo vlastně jsi?
Motýlek s pestrými
křídly u cesty.

Slova

24. dubna 2012 v 12:48 | Bonnie |  Básničky
Díváš se na mě
velkýma očima.

Jedna věc na světě,
která mě zajímá.

Prosím tě o slova,
která mi nepovíš.

Vždyť o mou společnost
ty vlastně nestojíš.

Když tě chci obejmout,
odejdeš pryč.

Jak mě to mrzí
ty dobře víš.

A láska pálí a studí

24. dubna 2012 v 12:43 | Bonnie |  Ze života
Stéká krev po bílé hrudi
krásného zvířete.

Šíp, který pálí a studí,
cestu si neplete.

bodá u srdce
palčivou bolestí v hrudi.

Tak city k tobě
řeřavě pálí a studí.

Havran

24. dubna 2012 v 12:41 | Bonnie |  Ze života
Hoří křídla havrana,
když umírá.

Hoří, žalostně zpívá,
oči zavírá.

Hoří, i když má pocit,
že chce žít.

Hoří pro lásku,
pro ten krutý cit.

Kouzelník

24. dubna 2012 v 12:37 | Bonnie |  Pro tebe
Zlato spíš a tvůj dech
hladí mě v perutích na křídlech,
která jsi mi dal.

Přemýšlím o čem asi sníš,
možná i ve snách přemýšlíš,
kouzelník nade mnou čaroval.

V ten den, kdy jsem tě potkala,
jako by bolest přestala.
Řekni teď co bude dál?

Všechno co bylo i nebylo,
všechno se ve mně rozbilo.
Ty jsi ten, který čaroval.

Zapomenout - zemřít

17. dubna 2012 v 12:53 | Bonnie |  Ze života
Můj život je jako balada
spletitá se smutným koncem.
Čekám až jednou nastane
a smrt zazvoní zvoncem.

Pravda, není to pohádka,
tak možná zachrastí kosou,
mě potom potají umyjí,
odvezou nahou a bosou.

Pravda je, můj milý příteli,
tak dokonale krutá,
červi se záhy přičiní
v hrobě je hlava dutá.

A dutou hlavu nic nebolí,
nevnímá bolest a trápení,
nastane pouhá nicota,
nastane klid a zatmění.

Za dlouhých letních nocí
budu se možná smět podívat zpět.
Jak to tu vlastně zanechám,
jak jsi si zařídil svůj lepší svět.

Pak tě snad přijdu navštívit.
Potichu, v noci, ve snách,
nebudu tě smět políbit,
dál budu bloudit v cestách.

Zlomené duše bloudí dál
tam mezi klidem a světem,
jsou jako podzim zavřené
mezi zimou a létem.

Víš, můj milý vtipálku,
já slovy citů nemrhám,
zůstanu bloudit prázdnotou,
kdybys mě hledal, budu tam.

Občas mám pocit, že to vím,
byl jsi má poslední bolestná naděje,
jediné slůvko od tebe
mou chladnou duši prohřeje.

Těch slov je ovšem pramálo,
obzvláště máš-li společnost
proto má duše odchází
čeká na tělo, na věčnost.