Zapomenout - zemřít

17. dubna 2012 v 12:53 | Bonnie |  Ze života
Můj život je jako balada
spletitá se smutným koncem.
Čekám až jednou nastane
a smrt zazvoní zvoncem.

Pravda, není to pohádka,
tak možná zachrastí kosou,
mě potom potají umyjí,
odvezou nahou a bosou.

Pravda je, můj milý příteli,
tak dokonale krutá,
červi se záhy přičiní
v hrobě je hlava dutá.

A dutou hlavu nic nebolí,
nevnímá bolest a trápení,
nastane pouhá nicota,
nastane klid a zatmění.

Za dlouhých letních nocí
budu se možná smět podívat zpět.
Jak to tu vlastně zanechám,
jak jsi si zařídil svůj lepší svět.

Pak tě snad přijdu navštívit.
Potichu, v noci, ve snách,
nebudu tě smět políbit,
dál budu bloudit v cestách.

Zlomené duše bloudí dál
tam mezi klidem a světem,
jsou jako podzim zavřené
mezi zimou a létem.

Víš, můj milý vtipálku,
já slovy citů nemrhám,
zůstanu bloudit prázdnotou,
kdybys mě hledal, budu tam.

Občas mám pocit, že to vím,
byl jsi má poslední bolestná naděje,
jediné slůvko od tebe
mou chladnou duši prohřeje.

Těch slov je ovšem pramálo,
obzvláště máš-li společnost
proto má duše odchází
čeká na tělo, na věčnost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama